CESTA DO NEZNÁMA A ZPĚT ANEB ZOTAVOVACÍ POBYT TŘÍD 6.A, 6.B, 7.A, 7.B

Den první:

Všechno to začalo jednoho pondělního rána, kdy osobní vlak naložený 68 žáky a 6 učiteli vyrazil směr neznámé prostředí v okolí Náměště nad Oslavou. Cesta byla krátká a bezproblémová, děti s úsměvem na rtech drtily palci své mobilní telefony a při tom baštily proviant, který doma nafasovaly. V cílové stanici proběhl výsadek nečekaně hladce, nikoho jsme tam nenechali. Dokonce i vagón zůstal v původním stavu, což bylo velice překvapivé.

Na vlakovém nádraží už nás čekal pan provozní rekreačního střediska, který přislíbil asistenci při transportu zavazadel do areálu. Ten se totiž nacházel necelých 4,5 kilometrů po červené turistické značce, kde opravdu, ale opravdu nejezdí MHD. Tudíž jsme se seřadili do dvojic a vyrazili za pomocí nejstarší přesouvací techniky (pěšky, komu to nedošlo) směr naše ubytování. Vzhledem k tomu, že žáci i pedagogové byli odpočatí, uběhla cesta velmi rychle a za nedlouho jsme se ocitli někde, kde možná kdysi bývalo rušné rekreační středisko.

Stav areálu nás nemile překvapil, zkrátka a jasně nebyl vůbec připraven na náš příjezd. Chatky, které místní personál teprve dával dohromady, nevypadaly vůbec vábně, ale budiž jim ke cti, že nám povlékli postele, což považujeme za obrovský luxus. Modrá hluboká díra, která kdysi bývala bazénem, zela téměř prázdnotou a valila se do ní voda prapodivné barvy. Všude hromady posečené trávy, ke kterým stačilo připevnit cedule s nápisem vítáme alergiky, aby to podtrhlo, jak rádi nás tu vítají. O dalším zázemí netřeba psát, neboť jsem na ně doposud nenašel slova.

Připadali jsme si jak ve špatném hororovém filmu. Nicméně veškeré obavy a myšlenky na to, že s žáky utečeme, opadly po rozhovoru s panem provozním. Velice milý a ochotný pán nám vše vysvětlil a díky srdceryvnému výkonu personálu se žáci a učitelé už před večeří cítili o něco lépe, ba co víc začínali být spokojení. Jídlo obstojné, i když byl bazén v procesu plnění, tak nám to nezabránilo jej využít. První den jsme zvládli. UF.

Den druhý:

Klasický běžný den na škole v přírodě. Areál zase vypadá o něco lépe. Alergikové si oddychli, poněvadž hromady suché trávy personál odsunul. Tudíž vznikla velké hrací plocha k provozování nejrůznějších sportů. Hladina vody v bazénu opět stoupla a k přibývající vodě se spustila i filtrace, takže barva obsahu bazénu již zdaleka nepřipomínala nedalekou řeku Oslavu. Žáci se dokázali aktivně zabavit sami. A když zrovna neprovozovali žádný sport, alespoň si spolu povídali. Na odpoledne si pro nás každá třída připravila jeden sport, ve kterém pak následně proběhl turnaj. A opět bazén a sporty.

Až tu náhle ve večerních hodinách, kde se vzal, tu se vzal, objevil se v areálu náš pan ředitel. Přijel na zdvořilostní návštěvu, popovídal si s námi i s žáky, prohlédl si areál a nabídl možnou spolupráci jednomu členu místního personálu. Když se děti chystaly ke spánku, rozloučil se a vydal se ke svému vozu na cestu domů. Nikdo z nás v tu chvíli netušil, že budeme moc rádi, že se za námi přijel podívat právě dnes...

Dám vám hádanku, ano? Co se stane, když v temné chatce někoho postrašíte? Ano, jak správně tušíte. Dotyčný se lekne. A právě tento dotyčný se natolik lekl, až se dostal do stádia pokusu ohnout hlavou kovový žebřík patrové postele. Tento nápad se neshledal s úspěchem a žebřík ani na chvilku nezaváhal a kontroval svůj útok na čelo žáka, který to odnesl tržnou ranou. Nebudu vám popisovat, jak se v takových chvílích postupuje. Výsledek byl takový, že si pan ředitel zpět do Brna vezl dva pasažéry v podobě zraněného žáka a zdravotníka. A tímto mu patří veliké díky. Cesta musela být pro všechny nervy drásající. Nicméně vše dobře dopadlo, žák byl předán v Brně rodičům a pan zdravotník se vrátil kolem 01:30 za námi na středisko. Druhý den za námi. UF.

Den třetí:

Dosti bylo areálu, a proto jsme vyrazili na celodenní výlet za krásami údolí řeky Oslavy. Děti dostaly s sebou obědový balíček a mohli jsme vyrazit. Celé plánování nám pokazil fakt, že trasa byla poněkud náročnějšího charakteru, kdy jsme museli místy k projití po břehu řeky použít řetězy k tomu určené a terén byl opravdu nepřívětivý. Situaci jsme předvídali, proto v areálu zůstali žáci, kteří věděli, že právě toto není jejich silnou stránkou. Popis trasy byl asi následující: kopec, kopec, komáři, komáři, komáři, komáři, řetězy, komáři na3, šutry, skály, stromy, kopec nahoru, kopec dolů, brod, pár mokrých žáků, kopec nahoru, jéééé, vodaaaaaaa, konečně můžeme doplnit zásoby... kopec dolů, nahoru dolů, nahoru, kůrovec na3, pustina, kopec dolů, rovina, hele - areál, špatná strana řeky, brod nikde, zmar, pláč, řev, chůze, kopřivy, bláto, kameny, komáři na10, hele - most, hurá areál, zmrzlinaaaaa a bazén...

Výlet se podařil a žáci byť unavení těch 15 km zvládli statečně. Večer si proto uspořádali diskotéku a kolem jedenácté večer už všichni spokojeně spinkali.

Den čtvrtý:

Nikomu včetně učitelů se nechce vstávat. Výlet si bere svoji daň. Zatímco já s 5 statečnými žáky odcházíme do Náměště doplnit proviant, kolegyně vysvětlují žákům, jak si uplést náramky z bavlnek. Po návratu z Náměště usedám k počítači a píši tyto řádky...termíny jsou neúprosné....

Jinak dnes nás ještě čeká opékání špekáčků. Během nich si skupina žáků 7. ročníků připraví stezku odvahy..... O tom snad až v dalším čísle.

Shrnutí na závěr:

Areál je opravdu ve špatném stavu, ale nic co by se nedalo přežít. Asi nejhorší byl prvotní šok, když nebylo nic nachystané. Ale všechen personál je zde velice milý a vstřícný a na žácích pozoruji že se jim tu vlastně aji líbilo. Vážně uvažuji, že se sem ještě někdy přijedu s žáky podívat.